ODKAZY 12.1. Svítící žížala se představuje
V některých starších článcích najdete žížalu svítivou (Eisenia lucens) ještě pod starým názvem žížala podhorská (Eisenia submontana).
Jde ale o téhož živočicha. Dvojí jméno vzniklo už na sklonku 19. století. V roce 1875 svítivou žížalu objevil na českém území a v odborném článku podrobně popsal český zoolog a profesor na Karlově univerzitě František Vejdovský. Jím zavedený název Eisenia submontana se ujal a začal používat. Poněkud pozapomenuta už totiž v té době byla zpráva polského zoologa Antoni Stanisława Wagy z roku 1857. Není divu. Waga žížalu popsal velmi zběžně a obecně. Podle dnešních taxonomických norem je však za objevitele považován on a tudíž je třeba užívat jím zavedené jméno Eisenia lucens.
Žížala svítivá je nejhojnější v karpatském oblouku od Bulharska, přes Střední Evropu, Švýcarsko, Francii až po Španělsko. Vyskytuje se však také v Jižní Americe. Její evropský výskyt zobrazuje tato mapa. Na českém území je hojná v horských listnatých a smíšených lesích Beskyd. Řídce žije v Krkonoších, v roce 1946 byla nalezena na Kokořínsku. Nálezy na našem území od roku 2000 zobrazuje tato mapa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
